Je neděle odpoledne. Deštivo. V mé oblíbené jesenické kavárně hraje příjemně hudba a i přes větší počet návštěvníků by asi zběžný pozorovatel usoudil na poklidnou siestu. Sedím s přítelkyní u stolu a povídáme si.
Do takřka idylické podoby tohoto prostoru právě vrazila rodina s dětmi. Typ, který pracovně nazývám Alternativní rodinou. V čele takové rodiny stojí většinou alternativní matka, hned vedle alternativní otec a poté alternativní dětí, jejichž zdravý duševní rozvoj nebrzdí žádné středostavovské zákazy, příkazy a omezení. Jejich další vzdělávací kroky povedou patrně přes instituce typu waldorfská školka. Rodiče se věnují sobě, jedno dítě křičí, druhé pobíhá po celé kavárně, řve, tluče s věcmi, leze na nábytek a nic z toho rodiče nikterak nevzrušuje. Zkrátka alternativní rodiče mají alternativní děti, které dělají alternativní bordel… To, že matka jedno pak vezme do náruče je sice chvályhodné, než dítě objeví možnost systematicky kopat do opěradla mého křesla. Když ji do ohlušujícího křiku pohledem naznačím, že by to vcelku stačilo, otráveně dítě přesune na druhou stranu.
Mezitím se druhé dítě vydá na cestu k baru, kde se začne sápat na barovou stoličku. Těžkou barovou stoličku. Ne tak těžkou, aby ji nepřevrhlo. Ozve se strašná rána a řev. Stolička končí plnou váhou na tělíčku dítěte, dítě hlavu zalomenou o stěnu baru. Z mého pohledu to vypadá děsivě. Všichni vybíháme…řev zesílí o několik decibelů.Dítě je zmatené a polekané. V setině vteřiny si všimnu, že leží, má vyhrnutou bundu a vypadá úplně přesně, jako by pod barem dopadl opilec po desáté rundě. Matka dítě utěšuje. Vracím se ke stolu a tiše říkám přítelkyni: „Tak, a teď by ho měla odměnit pamlskem plným cukru, čímž by nejlépe mohla podpořit jeho zdánlivou hyperaktivitu“.
Nebýt daleko, myslel bych, že mne slyšela. Přidrží si dítě, které ještě vzlyká a z baru pro něho vezme lízátko.
Ano, už jsem slyšel tuny frází o tom, jak nemám právo do těchto věcí mluvit, když nemám děti…ale tady přece nejde o ně, ale dospělé. Když mám horečku a angínu, nechodím do práce nakazit kolegy, s pitbullem z útulku, kterého někdo týral nechodím na pískoviště mezi děti. Když mám záchvaty kašle nejdu do kina a když mám hlučné děti, buď je zvládám, nebo beru ohledy na okolí.
Situaci nelze generalizovat, přesto právě teď dospívá první vlna těchto ničím neomezovaných dětí a některé z nich volí za svůj job sociální sféru. Pomáhat druhým je přece ušlechtilé. Bohužel srdečně k tomu často mají blízko asi jako každá druhá miss k charitě. Ani to nejde, když vyrostli v odlesku své sebestřednosti, odměněni za sebevětší blbost. A tak jsem viděl jak vlastně s těmi, kteří jim budou svěřeni neumí navázat kontakt. Nebo se jich bojí, či jsou jim naprosto fuk. Jak asi vypadá atmosféra ve skupině 30 dětí, když je má na starosti taková 21 letá vychovatelka, která je duchem někde na motorce či párty nemusím asi popisovat. Stejně jako pak usilovná práce těch, kteří po ni přeberou službu.
Alternativní svět ve všech svých podobách přehnaně požaduje práva a stejně tak moc zapomíná na povinnosti a zodpovědnost k okolí
